Přeji synovi gól ve finále mistrovství světa, říká olympijský vítěz Šebrle

(25.06.2014) Stal se olympijským vítězem i světovým rekordmanem. Dlouhou dobu vládl světu desetiboje. Pro Romana Šebrleho ovšem velkou vášní byl a stále je i fotbal. Možná právě proto se jeho syn Štěpán prohání v dresu pražské Dukly s kopačkami na nohou. Oba se stali tvářemi projektu Pražského fotbalového svazu Můj první klub.

Jako profesionální sportovec jste pro svého syna vybral jako první sport fotbal. Co vás k tomu vedlo?

Hned několik důvodů. Za prvé jsem fotbal v mládí hrával taky. Je to výborný sport, který hrají děti už od mládí. Získají v něm velkou průpravu. Dal jsem ho na fotbal cíleně. Už od malička v něm musí všichni dodržovat pravidla, respektovat soupeře. To je velmi důležité. Já osobně mám fotbal moc rád. Hraju ho i teď. Věřím, že stejně to má i Štěpán, který je určitě po mě.

Dá se tedy říct, že Štěpán je do fotbalu velmi zapálený?

Určitě. Chytlo ho to už na začátku. Začínali jsme na Aritmě, když mu bylo šest let. V jeho osmi devíti letech, začal jsem uvažovat, jestli ho neposunout někam výš. Hrál s o rok staršími kluky a patřil mezi nejlepší. Jeho ročník 2002 se v Aritmě tak trochu rozpadl, což mi ulehčilo rozhodování. Oslovil jsem lidi z Dukly, tedy z prostředí, které moc dobře znám, zda by se na něj nepovídali a na rovinu mi neřekli, jestli na to má či nemá. No a už tam zůstal. (smích)

Chodili jste si společně kopat ještě před přihlášením na Aritmu?

Často jsme si kopávali s kamarády a Štěpán jako malý vždycky vyběhl a chtěl si kopat s námi.

VIDEO: Roman a Štěpán Šebrleovi

Jak vypadaly fotbalové začátky Romana Šebrleho?

Jednou mě táta vzal na nábor elévů a řekl: „Tamhle je trenér, tak se ho jdi zeptat, jestli tě vyzkouší." Přičemž jsem nevěděl, že to táta domluvil dopředu, což se ukázalo jako geniální, kdy jsem musel najít odvahu, jít za ním a zeptat se. Díky tomu jsem u fotbalu zůstal dodnes.

Co pro vás fotbal v mládí znamenal?

Já když jsem hrával, tak jsem se tím zejména bavil, chtěl jsem hrát co nejlépe a dávat co nejvíce branek. Stejně tak jsem to měl v atletice, kdy jsem chtěl skákat výše a dál, vyhrát okresní přebor, kraj až se dostat na republiku. Takhle to šlo postupně dál a dál.

Dal vám fotbal něco do života?

Samozřejmě mi dal mnoho. Naučil mě respektu k soupeřům a ke spoluhráčům, jak se chovat mezi lidmi, aby vás z kolektivu nevyloučili. Díky fotbalu mám spoustu kamarádů, bohužel se však již moc nepotkáváme, jelikož já jsem začínal v Rychnově nad Kněžnou a ačkoliv mě to tam stále táhne, tak kvůli mému vytížení se tam již tolik nedostanu. Je ale pravdou, že loni jsem tam hrál za Rychnov proti Spartě, kdy můj kamarád, se kterým jsem hrával v útoku, pořádal odvetu poháru po dvaceti letech. Nastoupili proti sobě sestavy z roku 1993 a na zápas přišlu kolem dvou a půl tisíce diváků, což byla velice příjemná vzpomínka.

Profil Romana Šebrleho

Jakým způsobem podporujete svého syna ve sportu?

Dávám mu maximální volnost, jaký sport bude hrát a na jaké úrovni. Zatím u něj vítězí fotbal a jak daleko to dotáhne nechávám pouze na něm.

Chodíte syna sledovat na tréninky či zápasy?

Na tréninky chodím minimálně. Když jdu, tak chodím se svým tatínkem. Jsem především na jeho turnajích. Tam se hraje více jak jeden zápas, což mi dává možnost toho vidět více.

Jak syna fotbal baví?

Štěpán je asi po mně. Mě fotbal bavil hodně. Já jsem ho vždycky miloval a miluju dodnes. On je v tomhle stejný. Je to krásný kolektivní sport, kde se člověk vyblbne. Samozřejmě je v tom relativně dobrý, což je i jistě důvod proč ho tak baví.

Říkáte, že si Štěpána v Dukle chválí. Pozorujete na něm, že by to mohl někam dotáhnout?

Když přicházel do Dukly, myslel jsem si, že to pro něj nebude takový skok. Ale mýlil jsem se. Dukla je, co se týče práce s mládeží, velmi vysoko. Tréninky jsou propracované. Líbí se mi to. Řekl bych, že během prvního roku udělal velký posun.

Pozorujete na něm, že by mohl být ještě lepší fotbalista, než jste v jeho věku byl vy?

Nepamatuju si přesně, jak jsem hrával, v jeho věku. Ale myslím, že jsem byl dobrý. Vyšší a rychlejší než je teď on. Dával jsem spoustu gólů. Ale pak jsem si zlomil nohu v holenní i stehenní kosti a byl tři roky mimo. Z Rychnova nad Kněžnou jsem se neposunul dál. Kdybych se nezranil, mohlo to být jinak. Ale třeba taky ne. Štěpán je techničtější než já. V tomhle směru je na tom lépe.

Radíte svému synovi z pozice úspěšného sportovce a bývalého fotbalisty?

Radím, ale mám zásadu neradit během tréninků nebo zápasů. Jelikož jsem si tím sportem sám prošel, tak když jedeme autem, tak se mu snažím vysvětlit chyby či naopak vyzvednout to dobré, co se v zápase stalo. Když se na dostatky zamyslí, jistě ho to posune dál.

Chodíte si se synem kopat i mimo tréninky?

Kopeme si doma u domu, kde hrajeme na hru na jeden dotek jeden na jednoho, kdy jsme pravidla vychytali k dokonalosti. Tím se baví společně nebo i naši kamarádi když přijdou.

Pohybujete se v prostředí atletiky, teď golfu. Neptalo se vás okolí, proč jste dal syna právě na fotbal a ne na atletiku?

Vůbec ne. Široká veřejnost neví, že se v atletice nezačíná v šesti nebo devíti letech. Můžete jí dělat od malička, ale ne v rámci tvrdých tréninků. Je to spíše o tom, že to ze začátku děti jen baví. Na úrovni můžete dělat atletiku až později.

Je tedy na něm, co si v budoucnu vybere?

Ano. Důležité pro mě je, že dělá sport. Je mi jedno, kam Štěpán dojde. Ale samozřejmě čím výš to budu, tím z toho budu mít větší radost. Sport zkrátka učí respektu k soupeři, dodržování pravidel.

I proto jste podpořil projekt Pražského fotbalového svazu Můj první klub?

Ano. Sport je perfektní, podobně působí i kultura. Vím, že je dnes těžké přivést děti ke sportu, ale právě fotbal mi v tomhle ohledu přijde ideální. Stačí míč a kopačky. To dnes má každý.

Vzhlíží k vám Štěpán jako ke sportovnímu vzoru, nebo u něj v pokoji na stěnách visí spíše fotbalisti?

On příliš nezažil mě v té nejlepší formě. Začal mě vnímat, až když jsem šel s formou dolů. Bohužel. Takže u něj samozřejmě vedou fotbalisti jako Messi, Ronaldo. Zná i české hráče, o kterých nevím já. Takže idoly má.

Zažil jste pocit, jaké to je, získat olympijskou medaili, překonat světový rekord. Přejete si, aby to zažil i váš syn?

Stoprocentně. Musím se ale přiznat, že mým snem nikdy nebyla olympijský medaile. Snil jsem o tom, že dám gól ve finále mistrovství světa. To musí být úžasný pocit. Přál bych mu, aby přesně tohle zažil. Finále mistrovství světa nebo gól ve finále Ligy mistrů. To by si užil.

 

Štěpán Šebrle: Mimo tréninky chodíme s klukama do kina

Štěpáne, proč si se rozhodl hrát zrovna fotbal?

Na úplný začátek si už moc nevzpomínám, jelikož je to dávno. Věděl jsem ale, že je to dobrý sport, tak jsem se na něj dal.

Chodíte si společně s tátou někam kopat?

Kopeme si u domu a hrajeme na jeden dotek, což je naše oblíbená hra. Ta spočívá v tom, že se hraje jeden na jednoho a každý je u své branky. Ten jeden se snaží tomu druhému dát gól a hraje se do deseti. Vždy je na odehrání jen jeden dotek. Chodí sem k nám i spousta kamarádů.

Navštěvuje táta i tvoje tréninky a zápasy?

My máme dva zápasy jednou za dva týdny a on chodí vždy alespoň na jeden.

Říká ti táta, co máš na sobě zlepšit po zápasech?

Říká hlavně, abych více napadal, což nemám moc rád, jelikož mám rád více útočení. Ještě mi říká, že když jsem střední záložník, tak se mám trošku více nabízet.

Kdo je tvým sportovním a fotbalovým vzorem?

Mým fotbalovým vzorem byl nejdříve Lionel Messi, teď je to Christiano Ronaldo a ještě Neymar. Oni hrají strašně dobře a umí dobré kličky. Jednou bych chtěl být jako oni. Proto musím hodně chodit na tréninky.

Co tě na fotbale nejvíce baví?

Nejvíce mě baví góly. Nejvíce mě baví asi všechno.

Scházíte se se spoluhráči i mimo trénink?

Mimo tréninky chodíme s klukama do kina nebo oni chodí k nám na bazén či hrajeme u nás na hřišti.

Děláš také jiné sporty?

No kromě fotbalu jsem dělal gymnastiku, a když mám volný čas, tak dělám rád také gymnastiku

Dosáhl jsi ve fotbale již nějakých úspěchů?

Byl jsem již i nejlepší hráč a střelec turnaje.